Gymnasium Jáchyma Topola

Rozhovor s Petrem Placákem

Horoskop Betyny Landovský

Betyno, teďko ti vyšla knížka „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“. To je teď, nebo kdysi?

Je to teď, ale odehrává se to kdysi v šedesátých a v první půli sedmdesátých let. Knížka končí v mých čtrnácti letech…

Proč zrovna ve čtrnácti?

Protože pak už to nebylo šťastné dětství, ale složitý čas mezi pubertou a adolescencí, dětství přece končí ve čtrnácti, indiáni to věděli a ke svým dětem se chovali v tomto období se zvláštním respektem a rituálně je vedli zmatkama dospívání. Věděli, že děti nastupují svojí vlastní cestu.

Začala ses brát vážně nebo co?

No, spíš jsem to nemohla ustát, začalo mně přerůstat přes hlavu to napětí mezi vnějšími okolnostmi a mými vnitřními procesy. Svět začal být vysloveně nebezpečnej. Ta poslední kapitola se jmenuje Čtyři jezdci apokalypsy. A jako se ze všech čtyř stran stahují mračna, tak se vlastně zatáhl závěs za celým tím obdobím ranýho dětství, který bylo v podstatě dobrý.

A teď se ta opona už roztáhla?

Svojí celoživotní psychoterapeutickou prací mi došlo, že jsem snad blázen, když svoje dětství neprožívám jako šťastný. V dětství je zvláštní síla, která se dá používat celý život. Na konci poslední kapitoly stojí: „Dětství skončilo a nic se na něm nedá změnit, ale zapomenout z dětství to šťastné je jako hodit perlu zpátky do moře. Každou perlu dětství je třeba vsadit do zlata a na to není nikdy pozdě.“

Vezměme to chronologicky. Okupaci si zažila jako šestiletá...

Jasně. Taky jsem to i popsala, původně to bylo i v té knížce, ale bylo to prý banální, protože okupaci jsme zažili všichni, tak mi to škrtli.

Kdo to škrtl?

Editor přece, nakladatel.

Cha cha cha. Mluvíš o tom šťastným dětství.

Jo, já byla hyperaktivní. A nebyla jsem schopná zkoordinovat pohyby rukou s myšlením.

Autistka…

Nebyla to žádná z těchhle módních kategorií. Byla jsem prostě trošku obtížnější a živější dítě. Takže v podstatě ta moje výchova byla náročná. Ale dědeček mě miloval.

Od táty nebo od mámy?

Od mámy. To bylo nahoře ve Vokovicích, tady v Praze. Pokoušel se mě naučit číst, psát, hrát na piano, počítat, hrát tenis, lyžovat, plavat, bruslit, jezdit na kole. Pokoušel se mě naučit všechno, co se děti v našich poměrech učily. A některé ty věci mě opravdu naučil.

Byl trpělivej.

No úplně svatej. U některých těch položek si na mě ale vylámal zuby, na což všechno ve svý knize vzpomínám. Popisuju 60. léta u babičky a u dědečka Albertových v Praze a taky Pardubice, kam jsme jezdili za babičkou a dědou Landovskými, a pak různý dobrodružství a dobrodružstvíčka s rodiči, kteří nás občas přibalili ke svým výpadům do společnosti, do přírody a do světa filmu a divadla. Píšu i o těch obyčejných věcech, co se dělo ve škole, včetně toho, jak jsme šli s paní učitelkou plavat na Julisku a potkali jsme tam prezidenta generála Svobodu. Bydleli jsme úplně těsně u Šárky, kam jsme chodili s dědečkem denně. Prarodiče nás vodívali i do Liboce do kostela a pak plavat na Libočák, na Džbán, anebo vláčkem do Břví u Hostivic.

Hezký dětství. Kdy si začala vnímat, co se kolem děje?

Mám výbornou paměť na příběhy a lidi, pamatuju si strašně moc podrobností z první půlky života, což je určitě proto, jak tam otevřeně přiznávám, že jsem vlastně nechápala vůbec nic, tak jsem si všechno pečlivě ukládala do paměti, a doufala jsem, že to snad jednou dá smysl. Pamatuju si nejen to, co kde odehrálo, ale i kdo kde co řekl, vybavuji si vůně nebo barvy, světlo. Musela jsem být až nepříjemně šťouravý dítě, který sleduje u dospělých přesně to, co oni právě nechtějí, aby dítě vidělo.

Fracek.

No, fracek, mohl to tak někdo vnímat, prostě dítě, co před ním neutajíš, vůbec nic, ani kdyby sis dal nohu za krk. Ve škole ale nula bodů, protože moje zvídavost se netýkala výuky. No a až teď, na starý kolena, jsem konečně celou tu svoji paměť přecpanou vzpomínkama, zúročila.

Konečně ti to začalo dávat smysl...

Člověče, začalo, i když až v hluboké dospělosti. Před tím jsem pořád doufala a čekala, že se to všechno poskládá a vydá to svůj plod. Bylo mi už třicet, čtyřicet a furt to ale žádný smysl nedávalo. Nenaučila jsem se žádný cizí jazyk, protože celou kapacitu mozku mi zabíraly podrobný vzpomínky z dětství. No a pak najednou…

Bing ho! Máš to ještě na několik knih...

No, to moje psaní, vždycky byla a je taková hodně očistná práce. Až zpětný pohled mi dal klid, uviděla jsem všechno v souvislostech a to mi přineslo úlevu. Doufám, že nejen mně.

Kdes teda zažila srpen 68?

V Podbořanech u tety Milušky, sestry babičky Landovský, která byla ředitelkou mateřský školky a byla krásná, jako nějaká hvězda stříbrného plátna. I její příběh mi škrtli. Bydleli jsme tehdy v jejím malinkém domečku, kde jako vdova vychovala svoje dvě dcery, tátovy podbořanský sestřenice a najednou v noci jsme uslyšeli takový zvláštní hukot. Vylezla jsem z postele, u okna stála prateta Miluška, držela v náručí na parapetu okna prabratrance Honzíka, svého vnuka, aby se mohl dívat ven, a když viděla, že jsme taky vzhůru, začala volat na mou babičku: „Jaruško, to je nějaký divný, ta podbořanská posádka se mi zdá nějaká veliká. Mně se to nějak nechce líbit!“ Před domem projelo tu noc asi šedesát tanků, stejně velkých jako domky na hlavní ulici, kterou pomalu mířily na podbořanské náměstí. 21. srpen 68, který nakladatel škrtl.

No vidíš, a jsi z obliga. Co bylo dál? Máš to v tý knize nějak strukturovaný...

Jasně, že to mám v knize strukturovaný. Je rozdělená do tří knih: první kniha, které říkám „předčasí“ končí právě v létě 1968, období do začátku školy, který jsme jako děti přežily díky babičkám a dědečkům, kteří se o nás neustále střídali. Otec byl v luftě a koncem tohoto období se právě proslavil, a máma, která studovala Filosofickou fakultu, jezdila na koních a zpočátku chodila do práce, byla víceméně také věčně v pohybu. První část se jmenuje V okovech vokovické kuchyně. Druhá kniha se jmenuje Můj dědeček nechal svoje srdce v Rusku. Tomu říkám „čas 1“, a tam píšu o létech 1968 až 1972, kdy jsem začala chodit do školy a kdy se projevila v plné míře moje nepřizpůsobivost, dyslexie, dysgrafie, dysmotorie a vychovával mě děda Albert. Začali jsme jezdit do Kytlice a hodně jsme se sestrou Andreou pobývaly u tátových rodičů v Pardubicích.

Dědeček Landovský byl Rus?

Děda Landovský byl Čech narozený v Rusku – jeho rodiče odjeli jako děti se svými rodiči kolem roku 1880 do Ruska, když car vyhlásil, že přijme fajnový řemeslníky z Evropy, aby přivezli do Ruska krásu. Jedna rodina byli Wagnerovi, kloboučníci od Poděbrad, a druhá rodina, to byli Landovští, rukavičkáři tady z Prahy, z Podskalí. Založili si v Rusku a na Ukrajině živnosti, měli tam módní salóny, byli asi taková střední třída. Vím o tom málo. A když jejich děti vyrostly, tak se vzaly. Prababička Anna Wágnerová – mimochodem její rodina byla v příbuzenství s Richardem Wagnerem, všichni byli hudebníci a všichni měli tu wagnerovskou bradu – si vzala pradědečka Jindřicha Landovského. No a můj děda se narodil v roce 1900 v Nižným Novgorodě, tam kde Gogol. Ta moje prabába Anna Wagnerová, provdaná Landovská, se dožila bezmála sta let a v roce 1913 dělala carovi špionku. Reemigrovala pak s oběma svýma dětma, mým pozdějším dědou a s pratetou, držela se u svýho syna v bytě a po té, co „zkazila manželství“ jemu i mojí babičce, odešla ve svých sedmasedmdesáti do domova důchodců do Pilníkova, poblíž pozdějšího Havlova Hrádečku, kde pak pobývala ještě dvaadvacet let a stala se tam takovou tou předsedkyní samosprávy. Zemřela, když mi bylo pět let, a představ si, že za jejím hrobem si udělali disidenti mrtvou schránku, přes kterou si předávali různý dokumenty, protože Havlův Hrádeček byl samozřejmě široko daleko obklíčenej. Heslo znělo: „Necháme to u babičky Anny!“ Estébáci hledali babičku Annu v nějaký chaloupce v podkrkonoší, ale na tuhle schránku nikdy nepřišli.

Bezva.

Tak prabába posloužila vnukovi ještě po smrti, ona totiž svýho vnuka, Pavla Landovskýho, za živa přímo zbožňovala.

Prabába s mužem a dětmi odešla z Ruska za revoluce...

Během revoluce uteklo sedm členů z obou rodin, vrátili se do staré vlasti. Já si myslím, že děda nechal v Rusku svou lásku, možná byla těhotná – aspoň na fotografii, kterou mám, to tak vypadá. Proto ten název: „Můj dědeček nechal své srdce v Rusku.“ Každopádně tam nechal něco podstatného. Babičku si pak bral o třináct let později. Dvacetiletou slečnu učitelku. Příběh jako z červený knihovny. Seznámili se v hostinci U Millerky, kde se hrálo ochotnické divadlo a ve Falešné kočičce dostal dědeček roli prvního milovníka a babička první milovnici.

Takže ty seš původem z Falešné kočičky od Millerky,,,

Jo.

Landovští jsou tedy komedianti prastarého původu.

Jo, takovouhle pohádkovou expozici má můj táta na svém počátku. A víš, že teď babička s dědou leží jen padesát metrů od toho místa, kde se poznali, u zdi kostelíka, kde se v roce 1933 vzali? A k nim do hrobu jsme uložili i tátu.

No tak vidíš, vše se nakonec v dobré obrátilo, tedy, že je to tak, jak to je. Kde to je?

Jmenuje se to tam Dobrnice, což je, shodou okolností, hned vedle Číhoště – dokonce ke kostelíku Všech svatých, kde táta se svými předky leží, vede z Číhoště čtyřkilometrová „cesta faráře Toufara“. Tam táta skončil. Jeho životní příběh byl takový velký dramatický oblouk, včetně slávy a exilu a teď leží padesát metrů od hospody, kde se to všechno začalo.

Přál si to sám nebo jste ho tam šoupli bez jeho vědomí?

No tak, nepohřbívali jsme ho zaživa – chtěl to. Chtěl do hrobu, nechtěl spálit. A chtěl tam, kde se narodil. K mámě a k tátovi.

Betyno, až obnovíme království, budete rytíři Landovští.

No, abych se toho dožila…

Jsme zatím někde kolem roku 1972, kdy ti bylo deset.

Jo, to jsme se přestěhovali z Vokovic do Košíř, jenom s mámou a státou a to už dětství začínalo končit, táta byl v tý době zrovna pět minut slavnej, než ho zakázali – Je! (Betyna chytila na poslední chvíli padající sklenici), to by teda nešlo. Podívej, a takhle jsem to měla celý dětství!

Vždyťs ji chytila, dobrý.

No teď už sem kultivovaná dáma, ale celý dětství… Tys to měl taky, ne?

Ne, já jsem šikovnej, to Jáchym – ten je levej jako šavle. Trpělas?

Tou odlišností. Strašně! Rodiče měli Sába a Fiata, ale my jsme se ségrou neměly penál! Ponožky. Nůžky! Každé ráno jsem se musela všem dívat na lavici, jak tam mají všichni svoje pomůcky. Ale to už jsem říkala…V novým bytě nastaly nový problémy. Fotr tam byl, ale tak ambulantně, že jsme my děti ani nepoznaly, že se naši rozvedli. Dva roky nám to nikdo neřekl a my si ničeho nevšimly. Dobrý, ne?

Hele, to bych jim na rozdíl od těch ponožek zas až tak nezazlíval…

Jo, mámě hodně záleželo na tom, aby byli s otcem za dobře. Ještě čtyřicet let po rozvodu o něm napsala knihu „Lanďák“. Oslavnou knihu o celým jeho životě.

Asi ho měla ráda.

Asi jo. Já až teď, ve stáři zjišťuju, že se vlastně rodiče měli nejspíš celoživotně nějakým zvláštním způsobem docela rádi, to by mě v dětství nenapadlo ani snu. Ty vztahy, to je zvláštní věc. Člověk to pochopí, až když už má kus svýho odžito …

Ve zvláštní škole jsi ale nebyla.

Ne, jak jsi na to přišel, byla jsem v normální škole, ale je fakt, že pak v tý budově, shodou okolností, udělali zvláštní školu. Asi na moji počest.

No vidíš, až potom. Na gympl ses přece dostala...

Prosím tě, dostala, ale bylo to příšerný! O tom už v knize nepíšu – to už do „šťastnýho dětství“ nepatří. Náznak je ve třetím díle knihy, který nese příznačný název Čtyři jezdci Apokalypsy, podle toho jak se kruh nepřátelského světa kolem mne v té době uzavřel. A nebylo úniku. Tomu říkám „čas 2“.

Knihu šťastného dětství zavřeme a můžeš pokračovat...

Charta přišla zrovna, když jsem dělala zkoušky na střední školu. Z těch prvních 241 chartistů mělo asi jen deset děti v devátý třídě a my z pražskýho okruhu jsme se pak všichni sešli v jednom „sběrným“ gymnasiu v Radotíně.

Jak to, že vás tam vzali?

Mě nevzali ani tam, protože táta byl ten lidovej ksicht a po těch oni šli…

Že je proletariát – na rozdíl od nich – miloval.

Přesně. Táta byl rád lidovej, s každým pumpařem se plácal po zádech, když bral benzín. Takže jsem dělala zkoušky na konzervatoř, což bylo tak strašný, že to ani nebudu vytahovat, zfalšovali mi pak na ministerstvu školství výsledný známky – jak na vysvědčení, tak i u zkoušek. Jednoduše mi zhoršili všechny známky. Já jsem v devítce dřela, rozumíš, neměla jsem žádnou trojku. Zkoušky jsem udělala na jedna, dvě a oni to posunuli na pět trojek na výzu, a ze zkoušky tři, tři, takže jsem byla úplně odvařená. Když ten podvod praskl, táta udělal šílený skandál, večer to okamžitě hlásily, k mý malý radosti, všechny zakázaný stanice, takže ve škole, kde už se mě docela štítili, byli hrůzou úplně bez sebe. Když se svolávali nástěnkáři do ředitelny, všechna jména hlásili v rozhlase, ale pro mě došli, aby to prašivý jméno Landovská neznělo ve všech třídách. To už byla rozjetá štvanice na chartisty a jejich rodiny. Takže Charta 77 byla z mýho úhlu pohledu „výborně načasovaná“. Jáchym Topol s Milenou Grůšovou a další děti chartistů a nepřátel státu se na gympl do Radotína ještě dostali, protože jejich rodiče nebyli všeobecně populární ksichty, ale se mnou to bylo úplně beznadějný.

Jak to, že se tam dostali?

Protože ředitelka spolupracovala s StB. Dávala pravidelná hlášení, zapisovalo se všechno a oni to jezdili kontrolovat. Pamatuji se, jak jednou přijeli tři civilové ve Volze, vyžádali si Jáchyma a odvezli ho do Bartolomějský, kde ho vyslýchali až do večera. Bylo mu sedmnáct. To bylo samozřejmě i tehdy proti všem předpisům vydat nezletilýho žáka fízlům. Viděli jsme s Milenou Grušovou z okna, jak ho odvážejí… Byly jsme úplně zkoprnělý hrůzou. Takže Jáchyma, Milenu a ještě další děti chartistů tam přijali, ale mně ne. Dostala jsem se na Dobříš, ale to je dlouhá historie. Nechce se mi do ní, je to samá křivda.

Zas je to ale zajímavý, jak to bylo...

Tak něco o mým každodenním dojíždění na Dobříš ti přece jen řeknu: Náš autobus, který vyjížděl ze Zlíchovský smyčky v 6:40 ráno a který byl na jízdním řádu charakterizován dvěmi zkříženými kladivy, aby bylo jasné, že se jedná o autobus dělnický, byl naplněn výhradně profesory z našeho gymnasia (bylo jich šest), lékaři z dobříšské polikliniky a z příbramské nemocnice (těch bylo až devět), dvěma studenty gymnasia (to jsem byla já a Honza Vlk) a pak tam jezdívala jedna pětijazyčná překladatelka, která jezdila na stavbu přehrady u Milína. Dělník ani jeden. Všichni, nebo skoro všichni měli brýle a hned jak se rozednilo, otevřeli jsme si své knihy a začali jsme cestou číst a studovat. Mezi profesory byla i Marysa von Šafařík, která nesměla učit v Praze za trest, že má to „von“ před jménem, jezdila učit němčinu na dobříšské gymnasium. To byl náš „dělnický“ autobus. Psal se rok 1977.

Taková deportace brýlatých z měst Rudými Khmery v malém.

Zas taková legace to nebyla. První a druhý ročník jsem jezdila na Dobříš, což byl báječnej gympl, asyl, ale byl daleko a pak, když jsem poznala Milenu a Jáchyma a viděla jsem, že se svými stejně špatnými kádrovými posudky jezdí na střední školu jen kousek pod Prahu, udělala jsem všechno proto, abych šla za nima do Radotína. Ředitelka mě vzala.

Jak jste se s Jáchymem a Milenou poznali?

Když mi bylo šestnáct a půl, odjel táta do exilu, což byla pro mě smrt – já jsem se s ním loučila jako by zemřel, byla jsem přesvědčená, že ho už nikdy neuvidím.

Odjížděl z nádraží?

Ne, jel autem, takovým tím malým polským Maluchem z Pankráce. Za Nuselským mostem byla tehdy jediná veliká směrovka na Vídeň, a když ji podjížděl, tak mi to připadalo, jako když na konci obřadu v krematoriu se rakev rozjede do hloubi prostoru a závěs se zatáhne. To byl čtvrtek 11. ledna 1979. A příští pátek za osm dní jsem šla se Zorkou Mertlovou a Jankem Mlynárikem na Malou Stranu. Jak sem jezdila denně na tu Dobříš, tak jsem se cítila odstrčená od všeho, co se dělo v Praze, nic jsem v Praze nestíhala a záviděla jsem všem, že mohou chodit v Praze do školy a stýkají se mezi sebou. Ten pátek odpoledne jsme šli k Topolům a s klukama pak ven, Filipovi bylo třináct, Jáchymovi šestnáct.

K Lužickýmu semináři...

Jo. Jáchym se zrovna fénoval a Mlynárik povídá – přivedl jsem malou Landovskou. No a pak už jsem chodila na Malou Stranu každý pátek.

Na malou jen jednou tejdně?

No, to zíráš. A tím začal můj literární život. Vydali jsme Sborník 79, kde měli povídky a básně bratři Topolové, Vítek Brukner, Martin Socha a já, Gábina Fárová tam měla fotky, Veronika Bartošková grafiku atd. A pak vznikl manifest vilusinosmu a vilusionistický časopis. Tam už jsem ale já nebyla literárně zastoupena. Jáchym řekl: „Ty ne, ty jsi ženská.“

Řek fakt ženská?

Fakt.

Jak to bylo s tím Radotínem?

Vedli tam speciální sešit, vyplňovala to ředitelka, která s nima spolupracovala. Všichni jsme tam měli zápisy, a nesměli jsme vůbec nic. Nesměli jsme mít mašle v hlavě, nápisy na tričku, propisku na krku, boty na podpatku, ani šortky nebo nalakovaný nehty. Museli jsme chodit na manifestace. S Dobříší se to nedalo vůbec srovnat. Některý učitelky byly opravdový svině, který se nám hrabaly v taškách. Jáchymovi jednou učitelka vytáhla z kapsy text a před celou třídou ho začala nahlas číst: „Prasopsi běželi s divokými hunskými koníky svými kopýtky plenili starobylou Evropu…“ Třída se válela smíchy.

Jak se práskačka ředitelka jmenovala?

Drahomíra Irglová. Díky ní jsme, pravděpodobně, udělali všichni střední školu…

Třeba tam budete mít jednou desku.

Víš, co se mi jednou stalo? To je asi tak tři čtyři roky, jdu si takhle na nostalgickou procházku do Radotína, kde kdysi u řeky byla bouda U vodníka, kam jsme chodili, když jsme měli pauzu, a pak taky zavzpomínat na výhled z oken gymnasia, který byl pro básníky a spisovatele ideálně inspirativní. A jak se blížím k budově gymplu, najednou vidím, jak nad hlavním vchodem je takovým funkcionalisticky širokým písmem nápis: „Gymnasium Jáchyma Topola“. Až ve mně hrklo a řekla jsem si: „To je teda kamarád, nikomu nám ani neřekl, že se po něm jmenuje gymnasium!“ Pak jdu blíž a vidim, že je tam secesním písmem: „Gymnasium Oty Pavla“. Ota Pavel do tohohle gymplu nechodil, jenom lovil v Berounce ryby, a proto se po něm asi škola jmenuje. Já si ale myslím, že se to jednou bude přece jenom jmenovat gymnasium Jáchyma Topola. Mně se někdy stane, že vidím věci dopředu.

Řeklas tu novinu Jáchymovi?

Jo, ale žádný ohlas jsem nesklidila.

Já ti, Betyno, věřím. Jak ses dívala na Chartu a tadyhle ty aktivity táty?

Trochu v knize o těch humornějších aspektech píšu, ale to víš, že to pro nás děti chartistů, nebyla žádná velká legrace. Za tři měsíce po vyhlášení Charty 77 umřel po dlouhých výsleších profesor Patočka, a za dva dni na to nám umřel můj milovanej pes, a já se, Petře, opravdu šíleně bála, že tátu zabijou…

No dyť se o to pokusili, zlomili mu při tom nohu...

Jo, chtěli ho tehdy hodit do řeky, on se zahákl za žbrlení a držel se jak klíště, aby ho přes to zábradlí nepřehodili, až mu to v tý noze chřuplo, jak ho rvali. Když utekli, uvědomil si, že se bojí nechat si zavolat od lidí na ulici sanitku a doplazil se po břiše od půlky mostu u Národního divadla na Újezd, kde bydlel. A pak mu došlo, že se tady bojí žít. Tlačili na něj ze všech stran, byl pak u výslechů, kdo ví, co mu udělali nebo řekli, během čtrnácti dnů zešedivěl a za šest týdnů na to odjel.

Byla v tom možná i rodinná zkušenost...

Jo. Děda Landovský, který uprchl z revolučního Ruska, mu asi tehdy řekl, jestli ti jde ti o život, tak jeď! Myslím, že my všichni máme pořád ten dědův strach z revoluce, před kterou utekl v roce 1920, kdy mu šlo taky o život. Chtěli ho na ulici popravit. Vlastně skoro stejná příhoda…

Nechtělas sama emigrovat?

Já měla z emigrace celý život strašný strach, úplně jsem z toho šílela. Odjel táta. Odjel Janko Mlynárik, moje kamarádka Nataša Bartošková, její sestra Veronika, první Jáchymova žena a Jáchym se chystal, že pojede za ní. To bylo šílený, jakoby si drak z pohádky každý rok chodil pro jednu oběť, samí blízcí lidé, kteří mizeli na vždy. A od státu pořád ten tlak: jeďte, jeďte, táhněte. Běžte do prdele…. To bylo opravdu peklo. Já jsem se chodila věčně s někým loučit, kdo jel „na vždy“. Kolik bylo večírků na rozloučenou… Kolikrát jsem stála u na Hlaváku u odjíždějícího vlaku…Koneckonců je o tom celá moje první divadelní hra „Věra“.

Co to bylo za partičku, s kterou ses stýkala, ti Topolové etc.

To byla literární parta na Malé Straně. Kluci měli vlasy takhle trochu přes límec. Na krku korálky. A už to byli vlasatý živlové. Byl to rok 79. Na podzim proběhla Folimanka, kde tři třináctiletý kluci Filip Topol, Skála a Hazuka, hráli a byl to jejich první a na dlouho poslední veřejný koncert Psích vojáků. U Vítka Bruknera jsme zkoušeli divadlo, scházeli jsme se a psali jsme. První byl ten Sborník 79. Na tom jsme pracovali s Hugem Jakubcem, kterého si pak vzala Nataša za muže a odvezla ho do Francie, protože její táta byl chartista a bylo to tu pro něj těžký. Děti přibalil s sebou. A tohle byla jedna z těch prvních nešťastných bílých svateb.

Bílá svatba na oko se zvrhla v nešťastnou lásku?

No většinou to bylo tak, že jeden byl zamilovanej a druhej ne. Svatby na oko. Odsvědčila jsem tři bílý svatby a vždy to byla tragédie. O tom je zase moje druhá divadelní hra „Koťátka“.

To je smutný, že někdo chtěl někomu pomoc a dopadlo to blbě...

Víš, o co šlo? My jsme měli mimořádný rozmach křídel oproti ostatním, protože jsme měli ty rodiče, který v šedesátých letech na těch křídel lítali. Takže my jsme se taky rozmáchli, ale už v těch dvaceti jsme je měli zpřerážený.

Jak kdo. Kdo všechno do té malostranské partičky patřil?

Hodně lidí. Kromě těch, co jsem už zmínila, to byl Vítek Krůta, který bydlel v Tomášský, a u něj jsme se scházeli, jeho táta tam věčně nebyl a byla to naše základna. Viktor Karlík, Jáchym a Filip Topolovic, Milena Grušová, Klára Řezáčová, vnučka Václava Řezáče, která si pak vzala jméno po svém druhém dědečkovi Josefu Gočárovi. Pak tam byla Brabcovka, Jana Bartáková – Brabcová, chodila tam občas Zorka Mertlová, holka Janka Mlynárika, Vítek Brukner, Lucie Kášová, nějakej Paleček z Hradu, Mára Hlupý, Gábina Fárová, její sestra Isa… No a to byla asi tak ta základní parta.

Kde jste se scházeli...

Po bytech, a taky nějaký ateliéry tam byly. Co se týká bytů, tak to bylo u Hlupých nahoře nad Radničními schody nebo později i u Sýsů v Nerudovce. U Mlynáriků na Kampě bylo hodně večírků, než odjel. Ale vždycky jsme se sešli v Malostranský kavárně, a pak se šlo dál. Posvátně se chodilo kolem Bondyho, který byl nad Sluncovejma v Nerudovce, a někteří tam měli audience. No a asi rok dva později jsi přibil ty a Luděk Marks.

Kremlička.

Jasně, Kremlička, ten tam byl od začátku! Pak se to promíchalo s partou, která chodila na Klamovku, což byli starší lidi a měli pár let náskok. Měli tam vždycky v pondělí úřední dny. A pak jsme byli v těch smíchovských bytech. Grůšovi bydleli v Radlicích, Bartoškovi, než odjeli do Paříže, bydleli na Smíchově, vedle Santošky… Tam se dobře jedlo, jejich máma byla Francouzka, pořádali večeře a my jsme pak druhý den rádi spucovali ty zbytky.

V Radlicích pak bydlel Jáchym.

Nejdřív bydlel v bytě po Bartoškových, byl jejich zeť, tehdy, a pak bydlel po Grůšových v Radlicích. Pak Radlickou vyměnil za Plzeňskou, kde nakonec bydlel na hlavní proti Sokolovně, uhlí měl na hromadě přímo v malinkém pokoji a hajzl měl na pavlači s padesáti lidma. To byl teda barák hrůzy. Pak tam točil Vladimír Michálek Anděl exit.

V Radlický se dělaly výstavy, čtení, živý obrazy...

Jo. To bylo věhlasný doupě – to už pamatuješ. Recitační večírky s následnou destrukcí bytu: „Radlická bomba I“, „Radlická bomba II“. Viktor tam pomaloval zdi, hrálo se tam, opisovali jsme tam samizdaty. Je z toho plno fotek, videa, básnický sbírky, který tam vznikly. Jáchym tam udělal Náhodných dvacet tři a Vítek Kremlička svůj Autentický kulovátor. Moje sbírka Geniální vystoupení se tam opisovala. Taky jsme tam opisovaly s Milenou Zamilovanýho dementa od Jury Krchovskýho, do kterého jsem se pak taky (osobně) zamilovala.

Do Dementa...

Výslovně.

Jak ses s Krchovským seznámila?

Přes Jáchyma.

Jura ale nepatřil do tý malostranský partičky, ne?

Nepatřil. Sedával na Klamovce a obdivně hleděl na druhej konec stolu, kde tehdy pravidelně popíjel Mejla Hlavsa. Viktor vzpomíná, že později vedle Jury „úřadoval na Klamovce každé pondělí“ celý rok a neznal zabarvení jeho hlasu.

To si hned zastříhala ušima.

Jo, to sem si říkala, že by to mohl být zajímavej člověk.

Sedí rok v hospodě a nepromluví ani slovo, paráda...

Jo úžasný. On se s nikým nebavil, ale mě neměl sílu odehnat. To byla parta Klamovka. Pak ještě byla třetí parta kolem Magdaleny Písařovicové. Tam byl důležitou postavou Ivan Lamper, který přiharcoval z Moravy a stal se spoluredaktorem původního samizdatovýho časopisu Jednou Nohou, kterej dělal Jáchym s Viktorem a ze kterýho se pak časem, asi od čtvrtýho čísla vyvinula Revolver Revue. S Lamperem přišla Marková a do vily k Magdaleně Pisařovicové chodila Eliška Meisnerová-Rotthová, Bára Mazáčová-Topolová, Saša Kobranov a další. Hráli divadlo, dělali výstavy… S nima se znal i Kremlička, protože znal Meisnera – bráchu od Elišky. Během tak pěti let se všechny ty skupiny daly dohromady. Tys začínal hned v tý první partě, viď? V tý malostranský.

Nás s Jáchymem, Kremličkou, Luďkem Marksem seznámil až Bondy – myslím tak v roce 1980.

Jasně Bondy. A ještě tam byl Michal Wernisch v té první várce, který si už tehdy říkal Ewald Murer. Taky jsme pak začali chodit do Ječný, a tam jsme se začali kamarádit i s „generací rodičů“ – Němcovi, Lopatka, Stankovič, Havel, Palouš a všichni ti naši podpůrci a dobrodějové, kteří nás podporovali ve psaní a vydávání samizdatů. Havel sám osobně se vyjadřoval skoro ke všem literárním počinům, který v naší generaci vzešly. Kdo to měl takovouhle dokonalou péči jako my?

Kdys začala psát, už na základce?

No určitě. Od desíti let už sem si psala a potom, když jsme zůstaly samy s mámou, tak už se v podstatě nedalo dělat nic jinýho, než psát a psát a psát. Já jsem těm důvodům ke psaní ve svý knize věnovala jednu kapitolu, která se jmenuje „Schody“.

Cos četla, co tě formovalo.

No tak vzhledem k tomu, že jsem byla trochu dyslektik, tak jsem se formovala sama, z nouze. Vyrůstala jsem pochopitelně v prostředí, kde se četlo, psalo, byly plné knihovny, ve vzduchu pořád lítaly citáty z divadelních her, z oper a kultovních románů 20. století a nejoblíbenější byla u nás doma ruská dramatika – Čechov. V divadle jsem byla pečená vařená, a protože jsem dobře viděla i slyšela, byl to určitě jeden z mých hlavních zdrojů vzdělání. A. P. Čechov byl člen naší rodiny tak se jmenuje jedna kapitola knihy, protože já si v dětství dlouho myslela, že Čechov byl náš příbuznej. To bylo pořád dokola, Čechov tohle a Čechov tamto. Jednomu našemu strýci z otcovy strany, se říkalo ďáďa Váňa, a ten se s Čechovem v Rusku kamarádil, byl totiž violoncellistou v MCHATu, a tak není divu, že jsem měla za to, že Čechov patří k nám do rodiny.

A nebyl tvůj otec Lopachin?

Lopachina v Činoheráku hrál. Ale Lopachin byl podnikavec a zbohatlík, jehož táta byl ještě nevolník. A to táta nebyl. Dědeček Landovský, tátův táta, byl velice kultivovaný člověk. A i když jsme mu moc nerozuměli, často recitoval Puškina, Lermontova, Bloka…

Tos měla z ruštiny jedničku...

Neměla. Mluvila jsem česky s přízvukem, který ale seděl – ten jsem uměla napodobovat dobře. I když fakt je, že z ruštiny jsem nikdy nepropadala. Nejlepší jsem byla v ruských nadávkách, protože ty používal dědeček i táta celý život, například: „Svóloč takája!“ Ale nadávky se ve škole neučej…

Co byl za týpka Krchovský?

No Krchovský byl úplně jinej. Zaprvé byl z úplně jiné rodiny, ze sídliště a já jsem vždycky chtěla bydlet na sídlišti, v paneláku, mít mámu, která chodí doma v kombiné a žehlí a vaří, a tátu, který chodí doma každý večer v trenýrkách.

Myslíš něco jako Ecce homo Homolka?

To sem nepleť, protože to chce odvahu připustit si, že se od Homolků všichni lišíme jen velmi málo. Já jsem jen chtěla prostě takový rodiče, co měli ostatní. A teď jsem přišla k Jurovi, k básníkovi, zvláštní osobě, s těmi ostře řezanými podlouhlými rysy, které připomínaly tvář Danta Alighieri. Takhle nějak podobně vypadali ti naši příbuzní v Rusku. Jura byl prazvláštní, skoro nemluvil, ale při tom mě obdivoval, což bylo samozřejmě důležitý.

To byl fakt exot.

Placáku, nebuď drzej. A pak jsem přišla k jeho rodičům na sídliště, kde vyrostl, a tam byl jeho táta plukovník v trenýrkách, pozdější děda našich dcer a jeho máma, mzdová účetní, která si zakládala na tom, že je nenápadná. A já jsem si tehdy říkala, ježíš, to je paráda, to je teda krásná rodina, taková „normální“!

A byl Jura jejich syn?

Byl. A i když byl úplně jinej než já, měli jsme mnoho společnýho, povídali jsme si o literatuře, o lidech, o hudbě, o svojí odlišnosti. Byl to ten člověk, se kterým se směješ stejným věcem a rozumíš jeho humoru. Měl smysl pro pointu! V tomhle byl prostě úžasnej. Z druhý strany, teda, když jsme byli spolu, nikdy nevydělal ani korunu, a nehnul prstem, ani když byl průser. Vždycky řekl, že nikdy nic nesliboval, a že tudíž nebude měnit svoje zvyky, které spočívaly i v tom, že vstával nejdřív v poledne a spát chodil nad ránem, takže rodinný život a výchova dětí tím byly poněkud poznamenány. Jako partner by asi moc bodů nenasbíral, ale dcery měl rád a byl pořád doma. Byli jsme bez peněz, žili jsme střídavě v nouzovém domečku v Brně, anebo v ohromném pražském bytě, kde nás bydlelo jak psů. Je to zázrak, že jsme spolu vydrželi skoro patnáct let.

Co je za člověka Jáchym...

Jáchym? Pro mě je Jáchym moc důležitý člověk. Jednak otec vždycky mluvil o Josefovi a Jiřině Topolových a o jejich synech – patřili nějak k rodinnému příběhu a byla to taky taková zvláštní, komplikovaná rodina. Prý jsme se viděli i v dětství, ale já se pamatuji až na naše první setkání týden po tom, co odjel táta do Vídně, navždy, a já jsem v sobě měla šílenou díru, bolest ze ztráty. A tak jsem tehdy k celý „naší malostranský partičce“ přilnula.

Jáchym měl některý podobně nepřijatelný rysy jako já, včetně tý dysmotorie. Byl stejně starej, stejně levej, taky viděl věci, který nejsou vidět na první pohled. Jdeš s ním po dlážděný Karmelitský ulici, kde jezděj tramvaje, on se najednou zastaví a povídá: „Právě kolem projel Taras Bulba na svém koni.“ Jáchym byl pro mě absolutně jeden z nejdůležitějších lidí, který jsem v životě potkala, i když osobně to s ním nebylo jednoduchý. Prakticky se s ním nedalo domluvit vůbec na ničem. Dnes už to je jiná káva. V Knihovně Václava Havla, kde teď bylo první čtení mojí nový knihy, byl naprosto jedinečnej.

Drží slovo, což není běžný.

Teď už rozhodně.

A co Kremlička?

Tak já jsem s Kremličkou chodila, že jo.

No vždyť se ptám.

No Kremlička mě zaujal tím, že byl velmi zvláštní..

To snad není zvláštní – to byli všichni, ne?

Jo, ale Vítek byl Vítek. Patřil do malostranský party od začátku. Tmavý vlasy ostříhaný na mikádo, úzký zelený oči, židovský rysy, vypadal jako ruský anarchista, chodil v takovým malým saku a v krátkých kalhotách nad kotníky, co mu koupila sestra za pět korun v bazaru.

To mluvíš o Kremličkovi?

O Kremličkovi. Jednou napochodoval přímo pod tramvaj, já ho na poslední chvíli zachránila a on pak povídá, že si rozšlápl brýle a nic nevidí. Moje charitativní sklony najednou dostaly směr a náboj a já kvůli Kremličkovi opustila nádherného Sašu Kobranova, což byl můj první kluk a nikdo to tehdy nechápal. Saša ale tehdy těžce kolaboroval s mou matkou, která ho zbožňovala, a on s ní nehorázně spolupracoval, až to vypadalo, že s ním chodí moje matka a ne já. Do všeho se nám pletla. Tvrdila, že Saša k nám chodí hlavně proto, aby si popovídal s někým inteligentním, čímž myslela sebe. To se fakt nedalo. Já jsem tehdy nebyla tak silná, abych zjednala pořádek, takže jsem sběhla ke Kremličkovi, který mě opravdu potřeboval – na rozdíl od Saši.

Co je teda Kremlička za člověka...

No Kremlička… Tak já ho mám jako člověka čím dál radši, ale on byl a je celkem nepřizpůsobivej. Menší sociální přizpůsobivost než Kremlička, už snad nikdo neměl.

Ani Krchovský?

To se vůbec nedá srovnat. Jura měl vždycky svůj komfort, všechno promyšlený, rodiče ho v podstatě živili, ale Kremlička byl opravdu vydán na pospas světu. Já měla silný charitativní sklony a lepší objekt pro jejich ukojení, než Kremličku, jsem nemohla v celé Praze potkat. Teprve svojí dlouholetou terapeutickou prací jsem na to byla s to trochu nahlídnout.

Kremlička je ovšem jeden z mála, který se dokáže uživit lovem.

No, to máš recht, ten jedinej z nás přežije jakoukoli katastrofu, protože si umí nachytat ryby do ruky a oroštovat si pár šneků nasbíraných v kopřivách – ne z labužnictví, ale z hladu. Není to žádný sráč. Kdyby byl konec světa, tak jedinej Kremlička z nás všech vydrží a bez velkého vzrušení bude pochodovat krajinou a živit se šnekama.

A taky nekolaboroval s tvou matkou.

Ha ha ha, tak to teda fakt ne. Se Sašou, který se jí přizpůsobil, nám do všeho mluvila, rozdělovala nás, abychom každý chodili spát do jiný místnosti, určovala nám trasy na výlet, říkala Sašovi Sašáčku, kdežto s Kremličkou jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Nikoho nezajímal. „To je Betynin chlapec?!“ omdlívali příbuzní, když jsme ho představila. Babička Landovská mě přemlouvala, abych Kremličku opustila a chodila raději s Jakubem Kohlem, který chodil vyšvihnutej jako Oldřich Nový, líbal jí ruku a oslovoval jí „Milostpani“. Ale můj kluk to nebyl. No, vydržela jsem to s Vítkem Kremličkou dva a půl roku. Protože takový prkotiny, jako že šel se džbánem za roh pro pivo a přišel za tři dny, jsem dokázala překousnout. Jasně, že jsem se o něj bála, ale potkal Vojtu Stádníka a zajeli si spolu na ryby, ne? Kdo by se divil. Měl s sebou jen ten džbán a na sobě kraťasy a tričko.

Byl to básník.

Samozřejmě. Je pravda, že básníci byli moje slabost.

Jak si přišla k astrologii?

Já jsem nebyla schopná pochopit svůj osud. Mně to prostě furt nešlo dohromady s tím mým životem. A protože jsem v sobě vždycky měla určitý fatalismus a chytala jsem různé narážky, v té nezakázané světové literatuře, na tajemný hermetický svět, tak po listopadu 1989 jsem se hned začala zajímat o numerologii a podobný věci. A když tady v Praze byla v roce 1997 veliká výstava o Rudolfovi II, Milada Gabrielová tam vytiskla na počítači několik horoskopů – mně, dětí Jury a celé její rodiny a já nad nimi seděla a fascinována zákonitostmi jsem se začala nořit do tohoto světa. Pak jsem od ní ještě dostala svou první astrologickou knihu – Keferovu Astrologii, opustila jsem jiné metody hloubání o osudu a začala jsem astrologii studovat.

Rudolf II., to byl taky básník, taky prý dost levej na ruce.

Věřím. Já jsem tehdy v roce 1997 napsala svojí první divadelní hru, se kterou jsem žádný úspěch neměla, ale kupodivu se dostavil neúspěch. Přestože mou hru nikdo neznal a nehrál, několik lidí mě vzalo holí přes záda, co si o sobě myslím, když píšu divadelní hru? Komunismus nekomunismus, příběh se opakoval pořád dokola, furt outsider. Neměla jsem vůbec žádný peníze. Oblečení jsme nosili zděděný a jídlo jsme často dostávali od Jurových rodičů, kteří nás zásobovali svými přebytky a výpěstky, někdy i zbytky.

Vydělávala jsem si tak, že jsem vyřezávala papírový prasátka, jedno za tři koruny. Místo abych začala s osudem bojovat, chtěla jsem ho pochopit. No a tak jsem se začala věnovat astrologii. Můj horoskop se mi zdál dlouho ze všech nejhorší, a trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že není nejhorší, ale že je můj. A z toho bylo třeba vyjít na další cestu.

Kolem roku 2002 jsem začala dělat horoskopy i jiným lidem, zprvu tak jako na zkoušku. No a teď dělám astrologii profesionálně. Dlouho jsem si nenechávala platit, ale pak jsem pochopila, že astrologie je prvních deset patnáct let časově tak náročná, že už nestíhám pracovat, a pak jsem taky pochopila, že astrologie je moje práce a že si za ní prostě musím brát peníze, abych přežila. A jsem za to vděčná.

To je strašně vysávající, ne? Maximálně se soustředíš, předáváš svou vlastní energii druhému, který naopak na tebe hází to, co ho vnitřně ubíjí.

Strašně. Jako každá činnost založená na tom, že se soustředíš na problémy druhého. Všechny terapie a různé druhy léčení žádají, aby sis udělal systém – svůj systém soustředění, očisty atd. Ale víš co, já si myslím, že si astrologii pamatuju z nějakého minulého života, jen jsem se k tomu jen vrátila.

A co je teda astrologie...

Astrologie je jeden z mnoha displejů, který popisuje kvalitu času v daném okamžiku a vysvětluje její smysl. Říká se jí královna esoterních věd, a to proto, že situaci popisuje skrze postavení planet, takže naprosto přesně, protože planety se pohybují pravidelně a tedy vypočitatelně. A s astrologií se pak můžeš pohybovat v čase dozadu i dopředu. Práci historického astronoma udělá počítač, ty jen těžíš z jeho výpočtů a zabýváš se smyslem popsané situace. Kombinuješ LOGOS. Chce to intuici. Alespoň já jí používám hodně a jsem zaměřená na tzv. karmickou astrologii. Podle kvality přítomného času a kvality času okamžiku zrození zkoumaného člověka zjistíš, co ten dotyčný má teďka za energii, co prožívá nebo jakou energii měl před deseti lety, když se vyboural v autě a proč se mu to přihodilo, anebo co má před sebou. Vlastně s ním mluvíš o vnitřní krajině, ke které nemusíme mít všichni stejně snadný přístup. A někdy hodně pomáhá a léčí, když se svou duší vědomě propojíš. Je to taková hlubinná psychoterapie

Léčíš duše, respektive navádíš je zpět na cestu...

¨Ano, je to terapie duše. Já ani věštbu a podobný věci nemám ráda. Mě to už teď tak moc nezajímá. Zvědavost po čase ustoupí. Já se dívám na lidi a horoskopem si jen vypomáhám.

Jaký je tedy rozdíl mezi astrologií a psychoterapií...

Asi jak u koho. Astrologie je, podle mé zkušenosti, schopná otevřít všechny životní „hřiště“. Jakou máš dispozici pro kariéru, jakou máš životní sílu, dispozici pro vztahovost, jak tě ovlivňuje tvoje máma, tvůj táta, jakého máš vnitřního muže, vnitřní ženu, jaký jsi měl dětství, domov, jak to máš s rodičovstvím, s penězi, zdravím a které věci jsou u tebe v síle a které ve stínu, co je hlavní téma dnes, co bylo včera, a jaké máš hlavní úkoly pro celý tento život.

Psychoterapeuti pracují s předem danými strukturami, které mohou pomoci a často pomohou, ale pak jsou věci, které nevidí, protože jsou speciální, skryté, navazují na předchozí generace atd. Stává se, že od psychoterapeutů přijdou lidi ke mně pro nějakou informaci, která se jim skrývá a nemohou se k ní dostat a pak zase chodí na pravidelnou psychoterapii.

Co máš za klientelu?

Úplně různou.

Nevrť se, vyfotím tě.

Hele vypadám velmi špatně. Nebylo by lepší, kdybych ti nějakou fotku poslala?

Klidně.

Já ráda propaguju Babylon, ale ještě sem tam neviděla ani jednu svojí fotku, která by mě nevyděsila k smrti. Při otvírání horoskopu to chce obdobný schopnosti, který potřebuješ pro jakoukoli tvořivou činnost, třeba i pro psaní... I když je fakt, že každý astrolog používá jiné způsoby jak se připojit. Astrologie je stará jako písmo. Nevíš, kdy se objevilo, vždy se vynořilo na několika místech najednou, žilo nějaký čas, pak zaniklo a znovu se objevilo. Písmo bylo mnohem dřív, než kam sahá naše paměť a s astrologií je to úplně to samý. Astrologie je vertikální způsob, jak vidíš svět. Hierarchie existujících věcí je jiná než jsme se naučili vnímat my ve světě horizontálním. Do jednotlivých principů, do vertikálně uspořádaných kvalit patří věci, rostliny, kameny, příhody, historický události, barvy, typy lidí, typy nemocí, prvky... Realit je dvanáct, jako znameních a ty jednotlivosti, co se sdružují v těch dvanácti realitách se jmenují signatury a ty se samozřejmě vyvíjejí a mění, zanikají a vznikají nový. Je to prostě jenom jiné vidění reality světa. Potřebuješ k tomu, aby ses orientoval určitou intuici

Do kostela chodíš?

Chodím. Ve svých jednapadesáti letech jsem se nechala pokřtít. Ale mám úctu ke všem náboženstvím, i když na církve jsem ostražitá. Mám ráda židovskou kulturu a taky indiány! Ale tady v našem časoprostoru je to křesťanství, které nás konstituuje a navíc – funguje.

Jsi synkretista?

Cože jsem?

Židovsko-křesťansko-indiánská squau z Prahy...

No, já mám za sebou taky deset let šamanismu, toho „evropskýho“, co sem indiáni poslali potom, co jim to Velký duch přikázal. Když to srovnáváš – symboliku astrologickou a šamanskou a hledáš nějakého společného jmenovatele, který na první pohled neexistuje, tak najednou to cvakne a ty spatříš, že se všechno kryje – křesťanství, židovství, indiáni, šamanismus, astrologie, konstelace rodinných systémů. Všechno je v podstatě vnitřně analogické, i když to tak nevypadá. Bůh je prostě jeden. Pro všechny místa a pro všechny časy. Až k němu, k našemu společnému a jedinému Bohu, všichni zvedneme své pohledy, začne nový věk.

A co marxismus?

Marxismus? No to bych raději končila tím kostelem, než Marxismem, ale když už se na to ptáš, Monarchisto, tak já mám dojem, že Kapitál je nebezpečně přitažlivá kniha, která brojí proti vládě peněz. Hlas nás, kdo si pamatujeme, že žádné zlo se nedá likvidovat jiným zlem, nás, kteří jsme na vlastní kůži pocítili, že materialismus je opium lidstva, zaniká ve vřavě sedmimiliardového světa, kterému vládnou, bohužel, emocionální debilové. Důležitý, podle mne je, jak dokážeš nebo nedokážeš žít svůj příběh a jestli si uvědomuješ, že umřeš. Takový ty zásadní věci. Pak si říkáš, vždyť to jediný, co já tady mám, je můj život, dar nejvyšší – můj příběh – loďka, která mě tím životem veze.

Jednou jsem tě, Betyno, viděl pohnout skleničkou, aniž by ses jí dotkla...

No to je možný. Ha, ha, ha… Jednou jsem tě, Petře, viděla pohnout světem, aniž by ses ho dotknul…

To byl ale ten, který, než kohout zakokrhal, třikrát zapřel...

Petr Placák

---

Babylon - číslo 4 / ročník 28