Kačerky

V rámci zvyklostí se v celé společnosti dbalo na různé oslavy. Věřím, že Mezinárodní den žen a výročí Velké říjnové socialistické revoluce se v Činoherním klubu v šedesátých letech moc žhavě neslavilo, ale pamatuji si na zajímavý „podnikový zážitek s tatínkovými kolegy“. Jednalo se o mikulášskou besídku, kterou herci Činoheráku uspořádali pro své děti. Tajemně se tvářící rodiče nás odvezli autem na sídliště Spořilov, kde bydlel v přízemním třípokojovém bytě v paneláku režisér Jan Kačer se svojí ženou Ninou Divíškovou, všeobecně přezdívanou Divizna, a dvěma dcerami Simonou a Klárkou, které byly úplně stejně staré jako my s Andreou. Říkaly jsme jim Kačerky.

V bytě už na nadílku čekalo několik dalších dětí se svými maminkami, které jsem ale neznala. Bylo to vzrušující i proto, že ač jsme byly pohromadě s našimi rodiči, přesto jsme byly ve srovnatelné situaci s ostatními dětmi. Což bylo neobvyklé. Byt Kačerů se mi jevil zvláštní, protože jsem takový do té doby neviděla. Všichni, i dospělí, seděli na kobercích na zemi, v celém bytě bylo teplo a hodně světla, dveře byly otevřené a ve všech místnostech se něco dělo. Samozřejmě tam nechyběla křesla, gauče a polštáře, prostě přesně to, co my jsme doma neměli. Dospělí vypadali mnohem větší, než jsem byla zvyklá, zdálo se mi, že sahají až skoro do stropu, a všichni byli neuvěřitelně milí a na nás děti se smáli. Něco se jednoznačně chystalo… Něco, co směřovalo k nám, k dětem. Protože jsme z domova znaly jenom jediný typ oslavy, a to byly Vánoce, rozechvěle jsme očekávaly, co se tady bude dít.

A pak to začalo. Najednou se někde mimo byt ozvalo strašlivé burácení a řev. Některé děti se bály, jiné dokonce začaly plakat. My se sestrou, přivyklé na otcovo řvaní, jsme se vůbec nepolekaly a šly se podívat na chodbu, odkud hluk přicházel. Bylo nám jasné, že byt plný dospělých lidí je pro nás zárukou úplného bezpečí. Kdybychom tam byly jenom samy s rodiči, tak by to možná tak bezpečné nebylo, ale takhle! Zatímco ostatní dospělí utěšovali děti, my jsme zvědavě načuhovaly, copak se to z chodby blíží.

První vstoupil Anděl. Byla to Jana Břežková, kterou jsme ale nepoznaly. Další postavou byl Mikuláš, který ve svém hábitu zabíral skoro celý pokoj, a nebylo mu ani trochu vidět do tváře, protože měl všude vousy a něco nesrozumitelně, i když laskavě huhlal, ale ten nás taky moc nepřekvapil. Andrea šla dokonce až k němu a zvědavě ho osahávala, pak si mu sedla k nohám a beze strachu si začala hrát s třásněmi na jeho plášti.

Ale pak, za velikého hluku, přišlo to hlavní! Do bytu vlítli dva divocí čerti a strašně řvali a bušili pěstmi do umakartových zdí. Oba byli celí černí ve tvářích, oči jim svítily, měli rudé rty a ze zadků jim rostly dlouhé ocasy, kterými švihali kolem sebe. Malý kudrnatý čert skákal po nábytku jako opice a jmenoval se Hrzán a ten druhý čert s huňatým černým obočím, co halekal silným hlasem, se jmenoval Abrhám. Byli opravdu černočerní a řvali ještě víc než táta, když zuřil, a navíc měli ta strašlivá čertovská jména!!! Hrzán a Abrhám! Ještě dlouho po tomto zážitku jsme si s Andreou myslely, že takhle se jmenují opravdoví čerti, a tím pádem že se čerti mezi lidmi ihned poznají. Dlouho jsem považovala tyto dva tátovy kolegy za skutečné čerty, a to i když byli v civilu nebo hráli nějakou divadelní roli. Měla jsem léta za to, že v souboru jsou prostě angažovaní dva herci čertovského původu, a na Mikuláše se jednoduše jen chopili své přirozenosti. Samozřejmě se se mnou nikdo nevybavoval, aby mi celou věc s čerty nějak podrobněji vysvětlil, a tak jsem žila dlouho v přesvědčení, že mám tu čest znát dva čerty osobně. Myslela jsem si tehdy, že třetí čert zaměstnaný v souboru by mohl být Petr Čepek, ale je nabíledni, že nebyl, protože neměl čertovské jméno. Musel by se jmenovat Čepkán, to je jasné.