Rybářská židlička

Než jsme se z Vokovic přestěhovali do nového bytu, mučila mě Kamila velmi rafinovaným způsobem. Rozhodla se, jelikož ze školy už brzy odejdu, že mi neudělí žádné pevné místo ve třídě. A tak nastalo zvláštní období, kdy jsem chodila denně do školy, ale neměla svou lavici a vždycky jsem seděla na místě někoho, kdo byl zrovna nemocný. Když se pak dotyčný uzdravil a přišel do školy, ze svého místa mě samozřejmě vykázal a já jsem pak musela čekat u umyvadla, až zazvoní a paní učitelka mě posadí na místo někoho, kdo mezitím onemocněl. Táhlo se to týdny. Většinou v pondělí, kdy se děti vracely po chřipce do školy, jsem ráno čekala, co na mě zbude. Pak už se mi nechtělo do školy chodit a doma jsem si stěžovala. Ale nikdo mi nevěřil. A protože jsem se uměla výborně přetvařovat, nikdo nepochopil, že se mi chce zvracet, když si jenom představím, že budu zase před vyučováním potupně čekat mezi umyvadlem a odpadkovým košem, než budu usazena.

"Ty nemáš místo, Landovská, viď?" vykřikl někdo.

"Nikdo s tebou nechce sedět," přidal se druhý.

"Hele, vedle Ponikelský je místo," navrhoval třetí.

"Ne, vedle mě ne, vedle mě sedí Chalupová!" opáčila Ponikelská.

"Chalupová je nemocná!" namítl další.

"A co když příde, tak nebude mít kde sedět! Vedle mě ne!"

Jakmile třída vycítila, že mně autorita upřela moje místo, jen málokdo se k učitelce nepřidal. Poprvé jsem tehdy pocítila, jak chutná pozvolné vyobcování, když je člověk zavržen nejvyšší autoritou. Postupně všichni uvěřili, že k tomu, co se děje, musí existovat nějaký hluboký důvod. Věřím, že byl. Zůstala jsem na svém břehu sama a všichni ostatní, kteří měli své místo, byli na břehu druhém. Doma mě nikdo neslyšel, protože jsem mluvila moc, a nikdo nepochopil, že chci říct něco důležitého a že není v mé moci tuhle situaci sama ustát. Kamila se tvářila jakoby nic, vždycky mi přidělila nějaké dočasné místo a zdůraznila, že se stejně za chvíli odstěhuji. Po určité době se mi dokonce zdálo, že na mě je trochu hodnější a že už jsem nedostávala tolik černých čtverečků. Ale stěhování se odkládalo a já jsem ji čím dál víc nenáviděla. Táta byl jednou doma u toho, když jsem si zase marně stěžovala. Zavětřil:

"Cože?"

No! Konečně mně někdo zaslechl a uvěřil! Konečně si někdo všiml! Najednou se to vyvalilo ven a já dostala hysterický záchvat.

"Prosím tě, Pavle, nepodporuj ji v tý hysterii," řekla maminka, "nebo s ní nevydržíme!"

"No počkej, co to tam je za učitelku? Co je to za krávu?"

"Maříková. Učila mě i Jirku. Normální učitelka!" řekla maminka.

"Normální? Normální svině to je! Chceš, abych jí dal přes držku, Betynko?" zeptal se mě táta laskavě. "Pudu a udělám jí tam z toho kůlničku na dříví! Chceš?"

Přestala jsem brečet a začala přemýšlet. Zase ta těžká volba mezi dvěma hraničními situacemi. Jak se rozhodnout? Proč nemohu být někdy aspoň na chvíli uprostřed řady?

"Já bych jenom chtěla svoje místo, jako mají ostatní," zkusila jsem to. "Víš, táto, jenom svoji lavici."

"A vono tam to místo není, nebo co?"

"Právě že je! Ale mně ho nedají."

"Tak si sedni, kam chceš, ne?"

"To my nesmíme. Soudružka učitelka nás rozsazuje."

"Prosim tě, dyť se za chvíli stěhujeme, to už nestojí za to," vložila se do hovoru maminka.

"To učitelka říká taky."

"No vidíš! To už vydržíš," dodala. "Dyť jsi statečná!"

"Počkej, já mám nápad!" řekl táta, zatvářil se tajemně a vyšel z kuchyně.

"Na mě byla Maříková hodná," rozpomněla se maminka, "já sem se ale dobře učila, zpívala sem nejlíp ze třídy, v tělocviku sem byla taky nejlepší, dělala sem nástěnku a nepamatuju se, že bych měla s Maříkovou ňáký problémy."

"Já dělám taky nástěnku," hlesla jsem.

"Tak vidíš!" řekla a pak dodala: "A nefňukej. To je vodporný. Fňukat umí každej!"

Vstoupil tatínek a něco nesl. Ještě než promluvil, už jsem věděla, odkud asi vítr fouká. Držel totiž v ruce rybářskou židličku. Přesně takovou, kterou si nosil děda Landovský na procházky, aby si mohl vždycky sednout a vyflusat se.

"Zejtra si vezmeš do školy tuhle židličku a žádnou lavici nepotřebuješ. Na nějakou lavici se můžeš vodteďka vykašlat."

No to mi teda pomohl. Představila jsem si, jak ráno táhnu židličku a kluci ze všech ročníků na mě před školou pokřikují:

"Hele, Landovská si nese židličku!" a celá škola se dozví, že nemám svoje místo! No, to ne. Začala jsem zase natahovat:

"Táto, já tu židličku nechci. Já ji nechci nosit."

"Dyť je lehoučká!" vykřikl táta a šel si do kredence pro nůž a začal utahovat na židličce šroub, protože se trochu viklala.

"Já nechci, aby se mi smáli!"

"Cooo?" utrousil tatínek už zcela zaujat opravou rozklíženého sedátka.

"Dej pokoj s židličkou," ozval se z lavice děda, "ještě ji někde ztratí."

"Neztratí. Dá si ji na krk," opáčil táta vážně a jal se hned demonstrovat, jak to udělám. Nasadil si ten hliníkový vehikl s notně ušmudlaným plátěným sedátkem na krk a dodal:

"A když se ti bude někdo smát, tak já mu rozbiju drššku."

Dívala jsem se na něj nešťastně, protože jak jsem to tak odhadovala, musel by rozbít držku celý škole. Tak jsem si řekla, že se stejně stěhujeme a že to vydržím. Dyť se zase tak moc neděje. Určitě je to takhle lepší, než abych šla do školy s touhle rybářskou židličkou na krku.